26. letní soustředění (2. - 5. 7. 2020) - Z pohledu organizátora
estli někdy byly přípravy na soustředění hektické, tak letos se mi v tomto směru značně posunuly hranice. Sešlo se tolik věcí dohromady během dvou měsíců, že normálně bych na ně potřeboval rok. Skrze situaci v republice jsem se poprvé rozhodl, že se soustředění uskuteční ve chvíli, kdy budeme mít v dostatečném předstihu přihlášených alespoň 8 lidí. Nejde jen o samotné chystání programu, které samo o sobě vezme mnoho času, ale zároveň i o nutnou změnu v tréninku, která je pro soustředění nutná. Nechtěl jsem to podstupovat za podmínek, které se staly minulé léto. 8 lidí se však přihlásilo a přípravy mohly začít…Jestli někdy byly přípravy na soustředění hektické, tak letos se mi v tomto směru značně posunuly hranice. Odřeknutí účasti pěti lidí během posledních 4 dní, už bylo jen třšničkou na dortu. Nebýt Jury, který rozhodně nejel v dobrém fyzickém rozpoložení (což ho nakonec stejně přimělo skončit), tak by nás bylo sedm...
Konečně však přišlo čtvrteční odpoledne, kdy si sednete do auta a modlíte se, aby vás za volantem do Miroslavi nekleplo nebo jste neusnuli z vyčerpání. Víte, že v následujících dnech musíte vydat vše, co v sobě máte, aby si to ostatní mohli trošku užít. Ale jak chcete čerpat vodu z vyschlé studny? Musíte jedině kopat ještě hlouběji. Jednou za čas si to snad můžete dovolit.
Před tělocvičnou se sešlo prvních šest účastníků a s nimi Míša, Lia a její bratr Nace, který se nám po celou dobu staral o foto/video dokumentaci. Zároveň jeho bystrá a čistá hlava nám mnohdy umožnila ihned vidět detaily, které jsme v našem stavu ani nemohli vidět. Vojta se Simčou první trénink nestihli, protože je něco zbrzdilo po cestě. Nebo přesněji Vojta nebrzdil a něco brzdícího u přechodu ho zpomalilo s rachotem ohýbajících se plechů a připravilo ho o pár tisíc korun. První trénink začal ihned po 40 seznamovacích klicích. Je to zvláštní, ale po těch letech budeme muset jejich počet trošku zvýšit. Většina lidí už to zvládá levou zadní:-) Úvodní dvouhodinový warm up byl v duchu soutěží, lokomoce, reakčních cvičení a generování síly úderu. Na závěr jsme si pak dali krátký 10-20 (dle šikovnosti) minutový kondiční blok s 45 minutovým protažením (mobilita na rozštěp). Na večeři nám Lia přichystala den předem pohankový salát, po kterém se jen zaprášilo.
Druhý dvouhodinový blok byl převážně na spodní část těla. Při zahřátí jsme se naučili pár kroků na styl country tance, závodili jsme poslepu, vyzkoušeli si několik bojových kombinací a vše jsme završili 45minutovým blokem mobility na hrudní páteř. Tyto protokoly pro provaz, rozštěp a hrudní páteř musely být co nejdříve, než nám mohly nohy zatuhnout z… nebudeme předbíhat. Pěkně popořadě. Po krátkém občerstvení přišla konečně první hra.
“Jak dlouho bude ta hra trvat?”
“No to záleží na tom, jak budete šikovní.”
Stále nechápu, že se pokaždé najde někdo, kdo chce vést tento rozhovor. Skončili jsme kolem 4:30 ráno. Nenašel se nikdo, kdo by chtěl těch pár minut počkat na východ Slunce:-(
Téma soustředění bylo “Negativní jako Pozitivní”. Během první hry dostali týmy Rubačů a Stachanovců (Měli vymyslet nějaké úderné názvy a po tom, co se týmy začaly navzájem dohadovat, kdo přišel jako první s názvem “Úderníci”, tak si vymysleli tyto dva názvy.) za úkol nejprve udělat vláček a postupně si předat informaci kreslením obrázku na záda svého parťáka, který sedí přede mnou. Možná se to jeví jednoduše… Když se prvnímu týmu v čele s Oldou konečně podařilo rozluštit, že mají prozkoumat toaletu, vyběhl chrabrý Olda směrem k záchodu, aby se o pár vteřin později vrátil zpět se slovy: “Tam se stala nějaká katastrofa! Tohle já dělat nechci!” I s touto katastrofou si nakonec poradili a získaná zpráva je navedla k mobilnímu telefonu, ve kterém na ně čekala zvuková zpráva, nahraná pozpátku. Dekódovat ji byla sranda a nebylo to nic tak hrozného. Obsah zprávy byl extrémně důležitý. Jeho hlavní myšlenka byla tato: “Během následujícího závodu budete bojovat o to, kdo bude mít zítra k dispozici kolo, až poběžíte někam daleko.”
Týmy se pustili do plnění relativně náročných úkolů, které byly různě bodované. Začínali na hodnotě 100 bodů a po každé splněné disciplíně se jim nějaké odečetly. Cílem bylo, dostat se přesně na nulu. Pokud ji překročili, přičetlo se jim 15 bodů. Každých 15 minut se jim automaticky přičetlo 10 bodů atd. Celkově jim tento závod zabral okolo hodiny a půl intenzivního pohybu a přemýšlení. Nakonec to Rubači vyhráli (Sláva, Kamil, Jirka, Vojta). Hurá na dvě hodinky na kutě. Hezké sny…
Hell Bells…
Rychle rozlepit oči, rychle se obléct a rychle nazout tenisky. Pomalu vyběhnout k borovici se slovy “No počkeeej. Tohle vybavení jsme nikdy předtím u toho nepotřebovali!”
Po pár sprintech a lezení po čtyřech v našem oblíbeném kopci jsme si zašplhali na laně, včetně závaží mezi nohama. Simča nám ukázala, že na šplhu není nic těžkého. Na cestěi zpět jsme si dali pár desítek shybů a hurá na snídani. V jejím průběhu nás čekali profesionální prezentace. Stachanovci se oblékli do kravat a každý se bravurně zhostil svého tématu, o kterém neměli dopředu ani páru. Zjistili jsme například, že nikdy nikomu nesmíte brát drogy. Podle Ondry existují tvorové, kteří požírají zlato a je dobré je zabíjet. Člověk však zlato bohužel nestráví. Olda nás seznámil s moderními trendy parkování a Simča nás provedla kurzem angličtiny.
Jediný páteční trénink se týkal vyvádění z rovnováhy a schopnosti absorpce energie při pádu na zem. K silové části jsme se dostali až v momentě, kdy jsme byli dostatečně naklepaní. Několik účastníků ve spojení s večerním oblézání lávky vypadalo jako omalovánky. Na úplný závěr nás čekal poslední 45 minutový protokol mobility pro provaz.
Po obědě byly instrukce jednoduché. Bylo nutné si sbalit věci, které byly součástí pozvánky a ještě opakovaně připomínány. Zjistilo se však, že jediný způsob, jak zajistit, aby každý měl vše, co je potřeba, tak si to musíte vytetovat na vnitřní stranu očních víček. Jedině tehdy tu informaci budete mít neustále na očích. O této variantě přemýšlíme do budoucna…
Po sbalení věcí přišly na řadu prezentace Rubačů. Sláva nás seznámil s moderním uměním, Jirka přesvědčoval o tom, že čím jste větší hulvát, tím šťastnější život máte, Vojta nás sebevědomě provedl úvodem bezpečnosti (ať už v autě nebo v sexu) a Kamil se naprosto bravurně ujal přednášejícího na taneční škole.
Abychom se připravili na běh k Výrovické přehradě, rozskákali jsme se nejprve na švihadle, dali si pár lokomočních pohybů a hurá na to… Limit byl tři hodiny včetně nějakých úkolů po cestě. Nic, co by se nedalo zvládnout. Na překážku však může být, když nesnášíte běh. Nebo když jste součástí tohoto rozhovoru:
Mirek: “Věci máte sbalené. A na základě výsledku včerejší hry dostává tým Stachanovců k dispozici jedno kolo.”
Jednohlasně tým Rubačů: “Stachanovci? Myslíš Rubači, ne?”
Mirek: “Ne, Stachanovci.”
Rubači: “Ale ti včera prohráli!”
Mirek: “No však ano.”
Rubači
Mirek: “Byli slabší, tak mají kolo.”
Rubači: “Ale ten kdo vyhrál by měl mít kolo.”
Mirek: “Ne. Vy jste měli bojovat o to, kdo získá kolo. Zda ho získá ten, kdo vyhrál, o tom tam nepadlo ani slovo.”
Přibližně 20km běhu a improvizační video v každé vesnici všechny perfektně připravilo na večeři v kempu a následnou noční hru.
Jura vypadal po doběhu opravdu unaveně. Pronesl navíc nádhernou větu:
“Banda mi chtěla pomoct, tak mi předtím kopcem dali kolo, abych nemusel běžet. Ale to se nedalo vyjet. Ti idioti mi dali ještě zátěž! Musel jsem to kolo tlačit!”
Celé páteční odpoledne padlo na hlavu Lii a Míši - přes logistiku až po chystání hry v neznámém terénu. V některých momentech pomohla i náhoda, ale nakonec se povedlo. Začali jsme reverzním IQ testem. Odpovídat opačně “ano” / “ne” může být pro někoho oříšek. Ještě když máte kousek od sebe partu, co přijela do kempu na dovolenou, popíjí a sledují, jak se necháváte po hlavě mlátit prázdnou pet lahví za vaše zpackané odpovědi. Rajče je ovoce a princezny neprdí! Toto nyní ví každý účastník soustředění.
Stačilo si vzít souřadnice a vypravit se na poloostrov “Dubjanka”. Zde našel každý tým truhlu, jejíž obsah byl chráněn kombinací pěti čísel. Ta byla rozmístěna na různých místech a bylo na každém, zda se k danému místu dostane suchou nohou či poplave. Únava nás naučí důležité věci. Pokud nemáte energii, vaše tělo nemá z čeho generovat teplo. A voda vaše tělo ochlazuje mnohem rychleji, než vzduch.
Jakmile tým nalezl veškeré rovnice a předal světelným signálem finální číselnou kombinaci, stačilo si jen vyzvednout svoji výhru v podobě superníku a hurá na kutě. Tedy téměř. Pro cestu zpět z poloostrova se měl člen, který byl u truhly, přepravit přes vodu. Sláva mi tedy sdělil telefonem informaci, že může plavat, ale že nemá trenky. Toto bylo nutno vykomunikovat se zbytkem týmu. Telefon s Vojtou zněl přibližně následovně:
“Vojto, počkejte ještě na molu. Sláva poplave k vám.”
“Co? Aha, tak jo.”
“Jen se připravte na to, že mu bude zima a nemá trenky.”
“Cože? A to máme nějaké ušít nebo co?”
“Za chvíli tam bude. Držím palce s trenkama.”
Další telefon:
“Slávo?”
“Ano?”
“Tak prý můžeš. Čekají na tebe a údajně ti ty trenky ušijou.”
“Cože?”
“Hodně štěstí.”
Všichni Rubači se úspěšně dostali k pláži a pustili se do superníku. Ještě však museli dojít k přehradě, kde na Vojtu čekalo malé překvapení. Vojta absolvoval soustředění již po 20.!!!! Musel tedy k ránu přejít hráz v medvídkovi až k nachystaným svíčkám, kde za potlesku obdržel pamětní kalendář. Vojta je ve své podstatě jedním ze symbolů soustředění:-)
Kromě Míši a Jury se všichni rozhodli pro stavbu stanu. Jura skrze svůj zdravotní stav a Míša skrze… prostě to nebylo potřeba a stačila celta:-D Někteří kluci šikovní strávili stavbou stanu pěknou dobu… což se jim příště připomene, až se mě budou ptát, jak dlouho bude trvat ta hra? Odpověď bude znít… “Jak dlouho trvá postavit stan?” “Podle toho, jak je kdo šikovný.”
Slastných 4,5 hodiny spánku. Po probuzení jsme se cítili téměř čerství. Strávili jsme hodinu a půl na pláži, lehce se protáhli, zaplavali si a šli na snídani. Úplně jako na dovolené. Museli jsme se však rozloučit s prvním účastníkem. Jura musel uznat, že jeho zdravotní stav se při takové zátěži zlepšit rozhodně nemůže a rozhodl se nás opustit. Alespoň se mohl jít s holkama svlažit, když ostatní pomalu vyběhli na cestu zpět.
Limit pro cestu zpět byl 2,5 hodiny. Skupinky se roztrhaly dle libosti a rychlosti a v té lehce pomalejší si nechali kolo. Na druhém rezervním kole bez přední brzdy jel Jirka, jelikož by jeho stehna zevnitř po druhém běhu mohly připomínat zadek paviána. Běh na zpátek zvládli všichni s grácií. Ondra se Slávou se navzájem hecovali k rychlejšímu tempu. Pro Simču to střídavě s Kamilem byla asi nejdelší uběhnutá vzdálenost v životě (to ještě nevěděla, jaký běh ji čeká další den) a vypadala i šťastně. Časově jsme to zvládli akorát na oběd. To už jsme se však loučili se Slávou, který měl lehká fyzická omezení, ale zároveň o pár dní později vojenskou akci.
Po obědě jsme si za odměnu dali 90 minut TRIMu. Pohybová improvizace, kdy se hluboce ponoříte sami do sebe a snad za jakéhokoliv počátečního stavu se dokážete úžasně uvolnit a rozpohybovat. Jako byste objevovali skrze své tělo nová místa, pozice a pocity. Ještě než jsme skončili, tak už dorazila vážená návštěva z Třebíče. Renda s Hankou jako zástupci bojového umění aikido. Renda byl dopředu informován o stavu našich fyzických schránek a proto přizpůsobil celý trénink snadnějším ukázkám, které bohatě stačily k tomu, abychom si uvědomili, jaké díry máme v základních pohybových vzorcích. Všichni velice uvítali tuto klidnější část. Přesto však u někoho zanechala v myšlenkách negativní stopu (snad jen krátkodobou).
Na začátku soustředění bylo řečeno, že na nástěnce budou prázdné papíry a kdokoliv je anonymně může využít k tomu, aby své negativní myšlenky předal právě na tento papír. Je to jedna z metod, která nám může pomoci se jich zbavit. Spoustu myšlenek si účastníci nechali pro sebe nebo zapomněli napsat. Přesto se jich pár objevilo. Mezi nimi například: “Nechci padat!” (Napsáno stylem písma z krvavého hororu)
Naše mysl snad každý den zkresluje realitu a pokládá ji za vlastní. Jak si například vyložit fakt, že téměř každý z celé skupiny v nějaký moment nabyl dojmu, že je z celé té skupiny nejslabší? Je možné, aby byli všichni nejslabší? Být upřímný sám k sobě může být jedna z cenných lekcí, kterou si ze soustředění odneseme. A během tohoto jsme se o tom mohli několikrát přesvědčit.
Tréninku aikido jsme zakončili statickou meditací ve stoji na jedné noze. Jedno z ukázkových cvičení, kde necháte mluvit svoji hlavu a začnete šílet nebo se uvolníte a užijete si pár klidných minut. Stejně jako v životě, kdy bereme malé překážky jako nezdolatelné hory.
Po Vojtově oblíbené večeři (kuskus) jsme se pustili do noční hry, která se pravděpodobně již nyní stala “legendární”. Nejprve jsme si zahráli obří dobble na několik kol. Stachanovci nedali Rubačům šanci. Každé vítězné kolo znamenalo ve výsledném čase minutu k dobru. Otázka typu: “K čemu mi v těch čtyřech hodinách bude 5 minut?”, nebyla zcela mimo mísu. Vojta po jejich prohře pronesl následující:
“To není fér! Oni měli výhodu!“
“Jakto?”
“No oni byli lepší!”
Druhá část hry měla jednoduché zadání. Navigátor zůstal v tělocvičně. Zbylí dva členové týmu vyšli někam ven a po dvou minutách volali svému navigátorovi, aniž by tušili, že má před sebou pouze slepou mapu, omezený slovník pojmů, co může říct a že “ano” znamená “ne” a naopak. Ostatní povely jako “Běžte vlevo”, “Běžte vpravo”, “Stůj”... měli svůj běžný význam. Od této chvíle začala nejen hra nervů, ale i úžasná sranda. Je nutné mít na paměti zmíněná pravidla u následujících úryvků:
"Oldo slyšíš nás? "
"NE. "
"Slysis nás? "
"Ne"
"Oldo, ty nás neslyšíš?"
"Ne"
"Možná bych měl použít sluchátka."
"Ano!"
"Teď nás slyšíš?"
"Ne!"
"Oldo, zavolám ti za chvíli."
---
Než druhý tým vyrazil:
“Ještě máte minutu dvacet sekund.”
“OK, za dvacet sekund se začnu zvedat, ze země, abych to stihl.”
---
“Běžte vpravo.”
“Říkáš nám běžte vpravo a my jdeme vlevo. Jsme totiž samostatná jednotka.”
---
“Vojto, poznáš z té mapy, kde je kostel?“
“Ano.” (znamenalo ne)
“Tak my jdeme ke kostelu... Jsme zády k jeho dveřím. Kam máme jít?”
“AnoNe.”
"Jak že nevíš? "
"Máš přece mapu, ne? "
"Ne! "
"A vidíš na ni ulice? "
"Ano! "
"Vidíš na ní aspoň převýšení? "
"Ano! "
"Vidíš na ní, sakra, něco? "
"Ano! "
"Drží ti u hlavy pistoli a nutí tě říkat tyhle věci?... "
Tato hra skončila ve výsledku mnohem rychleji, než ostatní hry. Nebo jsme ji začali dříve… Jakmile tým donesl zpět jednoduchou šifru, mohl během pár minut zjistit, že už stačí na švihadle odskákat pouze 500 (1000) dvojšvihů pozpátku a mohlo se jít na kutě. Když jsme šli spát, byla venku ještě tma. To bylo dobré znamení. Mohli jsme díky tomu dříve vstávat.
V šest hodin jsme vstali a vydali se k borovici. Měli jsme hodinu na to, abychom se věnovali meditaci a mentální očistě. Tento moment byl zlomový pro Oldu, který se rozhodl nás opustit. Upřímně si odpověděl na to, čeho je v daný moment schopen a s vděčností za své zdravé tělo se s námi rozloučil. S posledními pěti účastníky jsme se vydali na blízké pole, kde nás ke snídani čekala hromada sprintů s odpor. (ne odpor k běhu, ale náš parťák nám kladl odpor) Vše završeno dlouhým sprintem a 400m lezením v medvídkovi. Zde si Simča prožila svoji krušnou chvíli a většiny tohoto bloku se nezúčastnila. Jakmile bylo dokonáno, mohli jsme se s jablkem v puse přesunout k tělocvičně, kde nás čekalo několik silových cvičení v negativních opakováních. Tím jsme tělo připravili na finální trénink…
Trénink začal zlehka. Tělo už bylo natolik opotřebované, že bylo nutné k jeho nastartování extra péče. Po zahřátí začala sranda. Hodinu jsme lezli v různých pozicích sem a tam. Seděli jsme dlouhé minuty v pozici stoličky u zdi a čekali na ostatní. Přesvědčovali jsme sami sebe, že “nepodvádíme” a děláme vše poctivě a všichni ostatní to dělají hůř. Naše pravé a unavené já se pomaličku dralo na povrch.
Víc, rychleji, ještě to jde… stále tam zbývá energie, abychom vší silou mohli zápasit proti té pomyslné zdi, jež je skryta v lapě, kterou drží náš parťák. Dlouhé minuty se snažíte ždímat poslední zbytky sil. Nemyslíte na to, jak dýcháte. Vaše pohyby již dávno nejsou ekonomické. O technice se nedá ani mluvit. Každý úder, který minete vás stojí obří úsilí a vy nemáte potuchy, jak dlouho to trvá. Chcete se prostřílet skrze tu zeď pryč, aby už byl konec. Zahodíte lapu a postavíte se do kliku.
Klouby vašich rukou vysílají bolestivé signály do vašeho mozku. Vaše břicho začíná pociťovat křeče. Váš trup se hroutí pod nashromážděnou únavou… teď je jen na vás, jak se k tomu postavíte. Ta upřímnost vás bude provázet celý život. Stojíte jen sami před sebou. Jste sami vlastním soudcem bez jakýchkoliv předsudků. To jak se zde rozhodnete vás může tvarovat spoustu dalších let…
A najednou je konec. Ruce se podlomí a kolena klesnou na podlahu. Tělo začne zaplavovat velká směsice pocitů. Ozve se “řada”. Víte, že teď už je konec. Možná je na to příliš brzy, ale možná si to uvědomíte hned… že jste obstáli sami před sebou. A slzy jsou jen poděkováním své vlastní odvaze.
Bylo mi ctí, být tam s vámi všemi! Děkuji nejen účastníkům, ale i skvělým pomocnicím a Nacemu za jeho ochotu nás celou dobu sledovat z povzdálí.
Díky vám všem tato tradice pokračuje! (Lia, Míša, Nace, Vojta, Ondra, Sláva, Jirka, Kamil, Jura, Simča a Olda)