26. letní soustředění (2.-5.7.2020) - z pohledu člena organizačního týmu

Negativní jako pozitivní

 

Druhý den v nové práci a já musím utíkat dřív, abych naskočila do auta k Oldovi a Jirkovi a mohla se vydat směr Miroslav. Posledních pár dní jsem strávila přípravou prezentací, map, šifer a celkově her, takže mám v autě pocit jako bych už měla jedno soustředění za sebou. Cesta autem mi přišla snad nejrychlejší ze všech, které jsem kdy absolvovala na trase Brno-Miroslav. Než jsme si stihli říct, jak bylo v práci, tak už jsme parkovali před tělárnou. A kupodivu jsme nebyli první, i když na můj vkus jsme přijeli hodně brzo.

 

Klasická honička, všechno vybalit a nachystat a už se jde na 40 seznamovacích kliků. Nesnáším to, protože tyto kliky dělají všichni včetně organizátorů a ve skutečnosti je to zhruba dvojnásobek. Ale miluji na tom to naladění se na vlnu soustředění. Když později počítám kliky Vojtovi se Simčou, kteří přijeli pozdě, tak si to užívám a zároveň je mi jich trochu líto. Lítost je něco, co jsem se jako organizátor na této akci naučila potlačit. Všichni kolem mě trpí a já si musím opakovat, že tak je to správně, že si to vybrali a chtějí tím projít. A tak se snažím být oporou, ale nelitovat nikoho.

 

S Liou toho máme ještě dost k chystání na noční hru a já už tradičně ztrácím přehled o tom, co se děje přímo v tělocvičně. Nekonečně dlouhý úvodní trénink přeci jen jednou skončí stejně jako všechno ostatní, co v životě prožíváme… Večerní hra začíná překreslováním obrázku na papír položeném na zádech spoluhráče a takto kreslí 4 lidi v řadě. První v řadě má na základě svého nakresleného obrázku určit, co dál dělat. Věděla jsem, že to bude těžký úkol, ale když se 3 lidi snažili uhodnout, co čtvrtý kreslí a z obrázku záchodové mísy vznikly dveře od kadibudky, tak jsem se překvapením zapomněla i smát. Završil to Olda oznámením, že na záchodě se stala nějaká katastrofa, ale voní to jako čokoláda. 

 

 

Šifra nebyla těžká, jen pro jeden tým bylo trochu náročnější zakomponovat do toho název soustředění “Negativní je pozitivní”. Tato věta se prolínala celým soustředěním od rána do večera. Poslouchat vlastní hlas nahraný na diktafon mi nikdy nebylo příjemné, ale naštěstí i tuto šifru rychle vyluštili a já se netrápila moc dlouho. Teď teprve začala ta správná sranda. Vysvětlování pravidel závodu, které jsem místy sama nechápala. Byla jsem neskutečně ráda za svěřený tým. Za to, že mě neodstřelili na měsíc ani ve chvíli, kdy prohráli a museli za trest všichni klikovat. Ve 4:15 jsme mohli jít spát a těšit se na budíček v 6:45. Mira byl ale shovívavý a probudil nás až v sedm. 

 

 

Veškerá motivace odcvičit rozcvičku se rozplynula po otevření očí a ujištění se, že opravdu ležím ve spacáku uprostřed nářaďovny. A tak jsem alespoň nachystala snídani. Chleba s nutelou, medem a marmeládou, to je snídaně šampionů. Po snídani byla první várka prezentací. Stoupnout si před lidi a mluvit aniž by člověk měl představu o tom, co je v prezentaci. To je umění.  O to větší mají všichni můj obdiv. Celé to bylo korunováno hláškami:

 

“Jelen je jediné zvíře, které může žrát zlato. Kdykoliv ho uvidíte, tak ho sejměte!”

“Neberte drogy! Nikdy nikomu neberte drogy!”

“Proti snižování porodnosti můžeme bojovat snižováním úmrtnosti!”

“Zajděte si na jógu. Přečtěte si blbé otázky a ptejte se na ně všech okolo. Budete šťastní!”

“Takže já se s vámi děkuji!”

...

 

Další trénink a další prezentace. A potom přesun o 20 km dál a chystat noční hru. Během tohoto chystání jsem pochopila, proč je tak důležité si projít terén dopředu. Posílat světelné signály z místa obklopeného stromy je nic moc. Každopádně s Liou jsme to nějak vyřešili a já se těšila, že to bude prima hra.

Když jsem viděla všechny účastníky, jak dobíhají do cíle po dvaceti kilometrech v nohách, tak jsem se přenesla myšlenkami na soustředění, na kterém jsem absolvovala to stejné. Říká se, že člověk zapomene bolest rychle...no, v tomto případě jsem i po pěti letech cítila všechny puchýře a bolavé svaly, které mě tenkrát trápily. Večerní hra začala IQ testem. Nevěřila bych, že mě bude bavit bouchat lidi prázdnou petkou po hlavě za špatné odpovědi a už vůbec ne, že lidi neví, že princezny NEPRDÍ! Samotná signální hra byla chvílemi jako čekání na Godota s komentáři od Miry, že Godot nikdy nepřijde. Nakonec a poněkud překvapivě jsme se dočkali a dokonce přišlo i zhodnocení, že to byla dobrá hra. HALELUJA! Čas už byl hodně po půlnoci, ale někteří se rozhodli, že nemají dost a dali si bojovku na další hodinu. Nakonec ten stan ale postavili.

 

Následoval druhý spánek. Nepamatuji si, kdy naposledy se na soustředění spalo 5 hodin v kuse. Ráno snídaně v trávě a zatímco jsme všechny ostatní nechali trpět při běhu zpět, tak jsme se šli s Liou a Jurou vykoupat a na chvíli si odpočinout na pláži. Další tréninky uběhly jak nic (protože jsem je prospala) a bohužel kvůli spánku se nestihla rozloučit se Slávou, který nás po Jurovi také opustil.

 

Nachystat večeři a poslední noční hru a už se řítíme do finále. Nebo ne? Navigační závod se slepou mapou, omezenou komunikací a únavou na všech stranách potrénoval hlavně trpělivost. Zatímco my jsme se chvílemi dost nasmáli, tak navigátoři vypadali, že rozšlapou telefon. Pak už jen naskákat pár set dvojšvihů pozpátku  a hurá na kutě.

 

 

Není lepší způsob než po pár  hodinách spánku začít den ranní meditací. Pro mě osobně to byl zlom celého soustředění. Zlom to byl i pro Oldu, který se rozhodl, že tělo již další nápor nezvládne. Pro ostatní ten zlom přišel o pár hodin později po skončení poslední písničky závěrečného tréninku. Co si budeme povídat..brečela jsem jak želva. Jednak hrdostí na všechny, kteří došli až do cíle, ale i nad těmi, kteří dokázali poslechnout své tělo, odmítnout ego a zastavit dřív než si ublížili. Často je totiž mnohem těžší zastavit, ukončit to, přestože srdce chce pokračovat. Máte můj velký respekt, všichni!