25. zimní soustředění (20.-23.2.2020) - Z pohledu organizátora
Ve čtvrtek jsme se sešli těsně po půl čtvrté. Kvůli shonu v práci jsem byl ze všech poslední. Už na mě čekali Janča, Olda, Viktor, Jarda a Jura. Tak jsme rozdělali ty nejpodstatnější věci a šli se do toho pustit. Holky se v mezičase musely poprat s chystáním nesnadné hry v terénu. První trénink po 40 seznamovacích klicích byl ve znamení nepřeberného množství kondičních cvičení.
Nezabralo nám to ani 4 hodiny a už jsme si mohli plnit žaludek večeří. Vypadalo to, že nohy dostaly zabrat krapítek více než zbytek těla. Není tedy nad to, když v tomto duchu pokračujete v další tréninkové jednotce. Spousta kopů a drilů pro nácvik správné techniky a k tomu nějaké to skákání, dřepy apod.
Abychom si kondičně odpočinuli, tak jsme zakončili trénink prvním zocelováním. To nás doprovázelo po celé soustředění. To má svůj vlastní význam v tréninku i když nejste zrovna studentem bojového umění. Zocelování vašeho těla se přes vaši fyzickou schránku přenáší hluboce do vaší psychiky. Byl mi položen dotaz, jaký má vlastně zocelování význam. Pro mě je odpověď jednoduchá. Kromě samotného fyzického zocelení se učíte přijmout bolest a nějak s ní pracovat. Bolest může být cenný učitel. (Samotný koncept práce s bolestí je mnohem širší a budu zde uvažovat pouze tu bolest, která nás má něco učit a nejde o bolest ze zranění apod.) Prostě stojíte naproti svému partnerovi a přijímáte bolest, kterou vám předává on bez úmyslu vás zranit. A následně musíte předat to samé vy vašemu partnerovi s pocitem, že se díky vám něco naučí, někam se posune a bude silnější. Máte dvě možnosti... přijmout to anebo utéct a přemítat nad tím, proč jste z toho vycouvali. Zocelování bolí a sbližuje.
Po druhé krátké večeři se týmy Viktoldů a Jokers vydali na první noční hru. Musím říct, že se nám časování všech her docela sešlo. Aniž bychom se o to cíleně snažili, končily všechny hry mezi půl čtvrtou a půl pátou hodinou ranní. Proto jsme ráno vynechali výběhy do půli těla a šli rovnou na rozcvičku. Neměl jsem však pocit, že bychom se o něco ochudili.
Viktor nás bohužel ráno opustil, jelikož mu jeho chodidla nedovolila pokračovat. Přesto tam s námi zůstal po celý zbytek soustředění. Páteční rozcvička byla ve znamení tradičních kopců. Když jsme vybíhali, tak trošku foukalo. Trošku víc. A pak začalo foukat pořádně. A do toho padaly ledové krystalky. A nakonec začalo pršet. A tak se stalo, že jsme po posledním výběhu už klouzali v bahně a mohli si to lezení pozpátku po čtyřech do kopce užít opravdu naplno. Pro Jardu, jakožto ultra běžce, jsou kopce denním chlebem. Když jsme se vrátili, mezi řečí pronesl, že chodí v Brně běhat kopce každý týden, ale že toto ještě nezažil. O nějakou chvíli později jsem se šel podívat za ostatními do šatny. Zde se stala jedna z věcí, kterou musíte zažít osobně. Zůstane napořád ve mně jako mix náramného odhodlání, sarkasmu a vyčerpání. Jarda stál s ešusem a horkým čajem uprostřed šatny a celý se klepal. Chvíli jsem to pozoroval a zeptal jsem se:
"Jardo, jsi v pohodě?"
"Jo!"
"A toto je normální?" (poukázal jsem na jeho třesot)
"Jasně že to není normální."
Bez dalšího otálení pokračoval v dalších rozhovorech s ostatními.
Během dopoledního tréninku jsme padali. Hodně jsme padali a během relativně krátkého času došlo k hromadě změn ve vnímání vlastního těla jakožto objektu, který padá na zem. Trošku jsme si rozebrali princip "padajícího těsta".
Po dvou a půl hodinách a kondičním závěru jsme se vydali na oběd. Součástí obědově pauzy bylo řešení labyrintu. Labyrint byl jedna z her, která se počítala do celkového hodnocení týmů. Po noční hře to byl teprve druhý úkol v pořadí.
Po obědě jsme začali boxovat. Trénovali jsme ve velkých počtech technické údery a lapovali. Celý trénink byl završen dalším blokem zocelování. Některé části těla už připomínali duhu v celém svém barevném spektru. Co se týče velikosti malby na stehnech by vyhrál bezkonkurenčně Olda.
Něco málo jsme pojedli, nachystali si věci na koupání, oblékli se do běžeckého a vydali se do nedalekého lomu. Když jsme si balili věci, ještě bylo venku světlo. V půli cesty už však byla tma a my jsme měli naše čelovky v našem "safety" car společně s koupacími čepicemi. A tak jsme si zažili pár chvil stresu, když to na místní silnici vypadalo jako na D1. Když jsme dorazili do lomu, už byli všichni ostatní plavci pryč. Mohli jsme se tedy nerušeně stát na pár minut velrybami a nechat unavené nohy odpočinout v té nádherně čisté vodě. Janča nám připravila výborný čaj a trpělivě tam na nás čekala, než se svlažíme. Bylo to poprvé, co jsme se nemuseli umývat v umyvadle "na Belmonda", jak pronesl Olda. Cesta zpět už byla pouze formalitou. Po této procházce nás čekala večeře.
Těsně před večerním tréninkem začali kluci v týmech skákat přes švihadlo 2000 dvoj švihů. Tento úkol měl být součástí závěru hry předchozího dne. Jelikož bychom však nespali už vůbec, tak jsme se dohodli, že kdykoliv v průběhu dne se do toho mají pustit. Aniž bych cokoliv řekl, kluci se do toho vrhli sami od sebe. Jarda se dvoj švihy učil a povedlo se mu naskákat okolo 80 dvoj švihů. Ostatní postupně nasbírali 2000 pro každý tým.
Večerní / noční trénink byl pak ve znamení lokomoce, nácviku kopů a dalšího zocelování. Dostatečně naklepaní si všichni dali druhé kolo večeře a připravili se na komplexní hru, jež v sobě zahrnovala stopování, luštění brain stimulátoru, AZ kvíz a paměťovou hru na styl pexesa v lese. Při této hře jsem byl opět svědkem několika krásných momentů. Například po 20 minutách luštění brain stimulátoru jsem došel k týmu, kde byl Jura. V ten moment jediná nápověda, kterou jsem použil, byla "ooooohhhh". A Jura věděl, že po vzoru Marťase Bradáče musí taky zkusit otočit papír se zadáním na druhou stranu. A tam našel další podstatnou část zadání. Když se týmy snažili vystopovat Janču, muselo dojít k mírnému zjednodušení pro druhý tým. Těžko totiž říct, koho stopovali. Janča se vrátila do tělocvičny, aby si odskočila. V daný moment kluci vyluštili šifru, která jim sdělila, že ji musí najít ještě jednou a získat od ní nějaké informace. Při této šifře měli použít jednoduchou převodovou tabulku založenou na české abecedě. Když však 3x za sebou opakovaně napíšete abecedu špatně, jen těžko se dostanete ke správnému řešení. Nakonec to přeci jen dali. Škoda, že odešli ze šatny druhými dveřmi. Jinak by Janču potkali hned na chodbě. Po posledním bloku hry, kdy měli v lese pospojovat 44 různých dvojic obrázků, které k sobě pasovali, se mi dostalo pocty. Na jednom obrázku byl můj obličej předělaný do sketche. Údajně si mě někdo spletl zpočátku s nějakým hercem:-D Už však neřekli s kým. Z ostatních obrázků to klidně mohl být Jerry, Laurel, Pepek námořník apod.
Po dalších 3 hodinách spánku jsme se probudili do dalšího krásného dne. Sobota měla být ve znamení her. Nejprve je však nutné se na to rozhýbat. A tak jsme doběhli na pole vedle vinohradu a zde jsme začali sprintovat. V závěsu za námi byl parťák, který držel opratě opasku a snažil se nás co nejvíce zpomalit. Když už jsme byli dostatečně unavení, tak jsme si dali 400 m káčátek a pak hurá do tělocvičny. Většina výběhů končila pár desítkami shybů, aby nám snídaně lépe chutnala. Dopolední trénink byl ve znamení "tiché mobility".
Tento způsob aktivní mobility jsem si odnesl z jednoho kempu v Itálii. Sice jsem měl pocit, že jsem si tam odtud nic neodvezl, ale toto je jedna z věcí, za kterou jsem opravdu rád. Trénink byl zakončený hrou, kterou jsme nazvali ruce / nohy. Nejlepším popisem bude asi přiložená fotografie.
Po obědě jsme se vrhli na vědomostní pexeso. Jura v některých momentech doslova daroval svoji hru druhému týmu. Tak nějak nejspíš zapomněl, za kterou stranu "kope":-D Další hrou v pořadí byl Real-Time Bang. Před řadou let jsme na soustředění již obdobu těchto pravidel hráli. Měl jsem tu čest být v týmu s Jurou proti Oldovi a Ondrovi. Tato verze hry spočívá v tom, že jeden člověk z týmu hraje a druhý je jeho "avatarem". Pokud tedy hráč například vystřelí, musí avatar udělat 10 kliků. Pokud hráč ztratí život, pak musí avatar udělat 10 angličáků apod. Každá karta má svůj význam a svůj úkol. Do toho máte omezený časový limit, do kdy musíte cviky stihnout. Pokud zemřete, čeká vás 100 kliků. Olda s Ondrou udělali hodně kliků! Údajně jsme měli prostě jen štěstí, protože my jsme se sotva zapotili a kluci chvílemi padali na hubu. Ale jak Jura pronesl, "není možný, aby to byla náhoda, když 4x vyhrajeme".
Ihned po skončení Bangu jsme se přesunuli už za tmy na dopravní hřiště. Zde nás již čekal alchymista a tvorba lektvarů. Janča s Liou si pro nás připravili perfektní překážkovou dráhu a výborným způsobem nám schovali i ingredience jednotlivých lektvarů. Přibližně po dvou hodinách pobíhání se nám konečně podařilo vše dokončit. Zde se naopak stalo, že i přes naprosto mizerný výkon druhého týmu skončili jen o chviličku za námi. Když jsme pronesli něco ve smyslu "tak nyní máme pěknou smůlu my". Ze tmy se pouze ozýval Ondrův hlas: "Oldo slyšíš to? Oni nás neberou ani jako soupeře! Oni mají jako soupeře jen smůlu!"
Na večeři jsme měli díky Lie výborné tousty. Jen jsme se nemohli příliš nacpat, protože nás čekala lokomoce, nácvik kopů a zocelování. Po dvou hodinách úmorných technik se kluci konečně mohli pustit do závěrečné hry. Při zadávání této hry opakovaně zaznělo: "Jakmile hru ukončíte, můžete jít spát". Jura v daný moment vypadal podezřívavě. Ale podle jeho pozdějšího vyjádření ho jen nejspíš něco svědilo v nose. Hra začala v zámeckém parku, kde se kluci museli nejprve naučit spoustu básní. Pravděpodobně nejvtipnější moment nastal ve chvíli, kdy do sebe narazili dva různé způsoby učení. Ondra s Jardou roboticky nahlas vyřvávali své básně do hrobového ticha, které v parku jinak panovalo. A na pozadí se ozval Oldův hlas: "Držte už sakra hubu!":-D Jakmile nasbírali dostatek bodů, vydali se na cestu za pomocí čtečky čárových kódů. Každý čárový kód měl v sobě odkaz na mapy.cz, která je měli dovézt na další místo. Celkově byly nachystané 4 cca 3km okruhy. Po čtvrtém okruhu je měl poslední QR kód navést znovu na první stanoviště. Měli tedy spoustu času si uvědomit, že musí hru "ukončit" a nikoliv dokončit. O půl páté ráno se přeci jen povedlo.
Poslední budíček... Všichni kromě jednoho se snadno nechali vzbudit. Když jsem však budil Oldu, který tak nějak přeslechl Hell Bells na plné koule i údery do gongu, tak jsem s ním několikrát zatřásl. V jednu chvíli se probudil, prudce sebou škubnul a koukal na mě, jako by viděl strašidlo:-D Před ranním výběhem se s námi rozloučil Jarda. Dal do toho vše a vyzkoušel si něco nového. Rozhodně se o nic neochudil a snad si i přesto odnesl spoustu silných zážitků. Poslední výběh byl opět do Hostěradic. Po cestě zpět jsme ve dvojicích jeden druhého nesli na zádech do Hostěradického kopce. Další krásná ukázka toho, že věta "to nedám", je ve většině případů naprostý omyl.
Po doběhu jsme si dali pár shybů. Pro někoho se toto číslo zastavilo na 140. Doběhli jsme do tělocvičny, dali si 15 minut pauzu a hurá na poslední trénink...
Vnímání posledního tréninku je trošku v mlze. Nebyl dlouhý. Tedy alespoň podle reálného času. Avšak pocitově to připomínalo stoletou válku. Začali jsme soutěžemi a když už jsme se sotva drželi na nohách, začaly statické pozice. 2 minuty v kliku, v shiko dachi s činkami, v sedu u zdi, v kliku...
Vzali jsme lapy a na nich strávili hodnou dobu. Údery loktem v nekonečných opakováních. Celá tato série byla završena opakovaným zápasem s naším parťákem. Úkolem bylo dostat ho pomocí úderů a loktů přes lapu až na druhou stranu tělocvičny. Když už se náš stav blížil kolapsu, čekala nás poslední píseň Eddieho Veddera Hard Sun. Tato pět a půl minuty dlouhá píseň byla závěrečnou výdrží v kliku. Rybníky potu pod našimi těly a kůže z pěstí se otiskly do podlahy miroslavské sokolovny. S úderem posledního rytmu se všechno smíchalo i se slzami mnohých z nás. Radost, únava, hrdost a hluboké přátelství.
Až se příště budete chtít znovu zeptat, proč to děláme, že se takhle ničíme... Zažij to a pak mi řekni, jestli je nutné se na to ještě ptát. Za ty roky, co jsme s Oldou, Jurou a Ondrou v pravidelném kontaktu, můžu sledovat jejich pokrok. Je to pro mě něco úžasného. Dostali jste se tak daleko. Děkuji vám za to! Jsem na vás hrdý!
Mnohdy si to neuvědomujeme, ale pro ty, kteří se rozhodnou pomáhat na soustředění, je to mnohdy také obrovskou výzvou. Máte za úkol přemýšlet, když jste krajně unavení. Nesete odpovědnost za to, co pro ostatní nachystáte a modlíte se, aby to dopadlo dobře. Vždy se stane něco, s čím nepočítáme. Ale chci abyste věděli, že bez vás by to takhle nešlo. Proto děkuji Lie, Janči a i Míši, která na nás myslela z velké dálky.
Tradice pokračuje....
