24. Letní soustředění (26.-30.6.2019) - Z pohledu organizátora
Toto soustředění bylo předurčeno k bourání našich stereotypů. Sokolovna zamluvená čtvrt roku dopředu. Nahlášená skupinka 8 lidí a dva zájemci na pomoc s organizací. Vše se tvářilo jako stav ideál.
Týden a něco před soustředěním jsem zjistil, že sokolovna připomíná více překážkovou dráhu než tělocvičnu s rovnou podlahou. Nově nalakované parkety na základu staré sokolovny bez jakékoliv izolace přitáhly vlhkost natolik, že se rozhodly transformovat v harmoniku. V brněnské tělocvičně jsem potkal během jednoho tréninku Rendu z třebíčského aikida a ten mi podal pomocnou ruku v případě nouze. Ještě bojuje s přípravou nové tělocvičny a už mi nabídl, že bychom tam v případě potřeby mohli být. Děkuji za to! Tou dobou jsem obepsal několik míst v okolních vesnicích. Byl jsem přesvědčený, že nějak to jít prostě musí. Nezrušíme soustředění pro 8 lidí jen proto, že něco nevyšlo.
Pan ředitel ze ZŠ v Miroslavi mi dovolil, abychom využili menší tělocvičnu této základní školy. Jel jsem se tam podívat s předstihem, zda je to dobrý nápad. A byl!! Ok, vše je ready.
Pár dní před soustředěním se však polovina lidí rozhodla, že už je vhodný čas mi oznámit, že nepojedou. Tak jo. Veškerý doprovodný program byl koncipován pro 8 lidí a bylo možné ho upravit pro 6, ale nikoliv pro čtyři. Na poslední chvíli bylo nutné vymyslet nějaké alternativní řešení a doufat, že to nebude propadák. Pro jistotu jsem se všech zeptal, zda pro ně není na překážku, že nás bude tak málo. Všichni s tím byli v pohodě a člověk byl v ten moment rád za charaktery těchto lidí! Ve středu to mělo vypuknout. Možná nebyl úplně dobrý nápad se rozstřelit na pondělním tréninku a jít pak ještě trénovat v úterý večer s ostatními a ukončit to o půl desáté večer. Ale co už. Některé věci za to prostě stojí.
Středa ráno byla ve znamení koupání v řece, nákupů a chystání věcí pro malé osazenstvo soustředění. Všichni dorazili odpoledne a mohlo se začít. Úvodní nástup se týkal základních informací a pak už jsme se přesunuli na kraj tělocvičny, aby to začalo. Než jsme tam došli, tak se veteráni Romča s Vojtou už s překvapeným výrazem ptali: "A co klikyyyy? My nebudeme dělat klikyyyy???" 40 seznamovacích kliků nás neminulo a byl to začátek mírného zatuhnutí několika svalových partií a rozpačitých úsměvů.
Následné soutěže ve dvojicích se náramně vydařily. Stejně tak po 45 minutách se vydařila druhá polovina soutěží, které konečně byly trošku náročnější. Po dalších 45 minutách jsme se vrhli na box a trénink pak završili několika minutami práce s psychikou ve výdrži.
Po krátké večeři jsme se vrhli na další trénink, který byl ve znamení zápasů, hromady lokomoce a kondičního závěru, který znamenal i závěr rozhodovacího procesu jednoho z účastníků, zda zůstat do dalšího dne či nikoliv.
Druhé kolo večeře se spojilo s prvním ze čtyř úkolů, které měli dvojice řešit. V průběhu noci jsem z vedlejší místnosti zaslechl úryvek rozhovoru Vojty a Radka. (Záchod byl na konci chodby, kde byla v noci normálně tma) "Vojto, chvíli tě tu nechám. Potřebuji si skočit na záchod. Půjčil bys mi baterku?" "Ty vole, tak si rozsviť!" "No jo, to je fakt!" Okolo třetí hodiny ranní jsme zalehli, abychom za chvíli vstávali za zpěvu písně "Trezor" od Káji Gotta v podání Vojty a Radka. To bylo něco!:-D Rychle napít, sníst půlku banánu a hurá k borovici. Více než hodinu trvající výběhy, výběhy s odporem, výběhy s vodičem pro rychlejší tempo a nakonec plazení do kopce pozpátku. Abychom předešli dalším spekulacím v příštích letech, tak odpověď zní: "Ano, toto je rozcvička!"
U snídaně dostali všichni malé hádanky, aby se při jídle nenudili. Jedna z nich spočívala v převádění lidí po mostě napnutém mezi dvěma horami. Museli přijít na způsob, jak tam postupně dostat 4 lidi, kteří se pohybují různě rychle a přitom musí používat vždy baterku, protože je noc. Radek přišel s řešením asi po dvou minutách (což je opravdu velmi solidní): "Mááááám toooo!"...3 vteřiny... "Aha, tak nemám." "Jakto?" "Zapomněl jsem baterku!"
Po snídani jsme se pustili do naší upravené verze silového tréninku. Jednoduchý a přesný popis by byl asi jako "silový trénink bez pauz". Je to na chlup stejný princip jako u silového tréninku, jen se potíte jako prase a nemůžete popadnout dech. Na konci jsme si zkusili základní prvek z Acro Yogy, u čehož si naše hlava nesmírně odpočinula.
Vycházka na oběd a samotný oběd byly dalším odpočinkem.
Po obědě se měl každý ze zbylých tří účastníků vypořádat s následujícím úkolem: Soutěž o TOP fotografii v těchto odvětvích — Foto s miroslavským symbolem, Nejztřeštěnější foto, Umělecké foto, Miroslavská architektura, Miroslavský underground a Volnočasové aktivity. Výsledek byl naprosto úžasný, což soudím podle namožené bránice:-)
První odpolední trénink byl zaměřený na dynamiku nohou. Rychlostní švihadlo, skoky do výšky přes překážku, nošení parťáka a sprinty, samotné sprinty, skoky v žabákovi... Konečně si ruce mohly odpočinout. Ale údajně to stejně nepomohlo k efektivnějšímu oblékání trička, které bylo stále náročnější.
Další odpolední trénink byl zaměřený na reakce, koordinaci a movement. Spousta nových věcí pro unavené tělo i mysl může být velkou výzvou. To vedlo i k diskuzi, proč nejsou tyto věci na začátku soustředění. Ony tam byly, avšak zase trošku jiné. A já osobně jsem zastáncem toho, aby se využívaly pouze svaly, které jsou k tomu potřeba, a nic navíc. Pokud mi někdo řekne, že k tomu ale pořád potřebuješ svaly. Pak mohu odpovědět už jen to, že je potřeba zapracovat na vyšší kondici:-D Všechno je možné:-)
Po večeři jsme vyrazili na velmi poučnou "hru", kdy nám trvalo nejméně dvě hodiny, než jsme překonali vzdálenost 5 km s přehazováním si ringo kroužku v noci přes miroslavské kopce. Když vám nesvítí čelovka, jste unavení a těžko se vám pohybuje rukama... pak je to prostě hrozná sranda. Ale povedlo se a já s Romčou jsme nakonec museli ostatní ráno budit písní "Polámal se mraveneček".
Ranní rozcvička proběhla u místního kostela, kde je nejen nakloněná rovina, ale také pár schodů a bezvadné šikmé zábradlí, po kterém je radost se plazit i chodit. Po tomto nenásilném rozhýbání jsme se pustili do snídaně a dopoledního tréninku. Čistá improvizace trvající 1,5 hodiny. Postupné vědomé rozhýbání celého těla vedoucí k samotné improvizaci, kdy nasloucháte vašemu tělu a necháte se jím vést. Tento způsob praxe vede k poznávání sebe sama, nalezení krás vašeho těla a jeho schopností a zároveň má úžasnou schopnost regenerace. Na závěr tohoto bloku jsme se s Vojtou rozhodli si trošku zalapovat. 10-15 minut čistě pro něj, kdy se boxersky vybil, nám oběma vykouzlilo úsměv na tváři.
Cestou na oběd už bylo jasné, že nás opustí další účastník. Toto jsou zcela pádné důvody, když vám tělo již únavou sdělí, že není možné pokračovat. I tato rozhodnutí patří k našemu rozvoji. Umět přijmout tento fakt je někdy velmi obtížné, když hlava stále chce, ale tělo nemůže. Díky Radku, že jsi tam byl s námi! Nikdy nic takového nedělejte pro někoho. Dělejte to pro sebe, abyste mohli dojít co nejdál a byli na sebe zdravě hrdí.
Po obědě dostali Romča s Vojtou za úkol ztvárnit scénku na styl Pomády. Něco, kde se budou muset vyjádřit pohybem či tancem. Při jejich přípravách jsem se blížil k tělocvičně a již z velké dálky jsem slyšel zevnitř jejich hurónský smích. Výsledek jejich snažení byl naprosto boží! Choreografie na Madagaskar a píseň "Já tak rád trsám trsám":-D
Vojta již dlouho dopředu věděl, že v pátek večer bude muset odjet, aby mohl na plánovanou dovolenou. To by znamenalo, že bychom pokračovali jen s Romčou ve dvou lidech. Když se nadhodil návrh, že bychom mohli pozměnit plán s výběhem do Želetic tak, že bychom doběhli tam, vykoupali se a běželi společně zpět, a tím to celé završili, tak Vojta přišel s větou, která mi bude dlouho rezonovat v hlavě: "To by znamenalo, že to dokončíme společně! Já jsem pro!" Což pronesl člověk, který se nějakému vytrvalostnímu tréninku nevěnuje ani z jednoho procenta své sportovní přípravy. A to i přesto, že jeden z nich měl běžet se zavázanýma očima 13 km tam a na cestu zpět se měli vyměnit.
A tak jsme se šli nejprve všichni pověsit... aby tato věta dávala smysl, tak se pokusím ji trošku popsat. Každý účastník si měl napsat každodenní rutinu, kterou by sám pro sebe chtěl dodržovat, a zároveň byla jedna rutina pevně dána pro všechny — 7minut v pasivním visu, 3 minuty ve visu nazvaném German hang a 1 minuta visu na zápěstích. Toto vše bylo nutné naakumulovat v průběhu každého dne.
Jakmile jsme měli odviseno, převlékli jsme se do běžeckého a vyrazili. Vojta byl jako první slepý a Romča ho vedla. Nejnáročnější úsek byl hned v Miroslavi, kde, jak Romča popsala: "To bylo strašný. Tolik pojmů, co musíš najednou rychle vymyslet. Třeba jak jsou ty nájezdy u chodníků, aby lidi mohli autem do garáže. Jak to chceš popsat? Tak jsem tomu říkala 'hupíček'. Přesněji 'hupíček dolů' a 'hupíček nahoru'. Jenže u toho prvního jsem to nestačila říct dostatečně dopředu. Tak Vojta šlápl trošku do prázdna a ozvalo se 'zkur...ej hupíček!'.":-D
Po doběhu na koupaliště se oba dva cítili ještě relativně dobře. Po malém občerstvení a koupání jsme vyrazili na dalších 13 km zpět. Krásná cesta mezi poli na nekonečných rovinách, vyprahlé silnici a se zapadajícím sluncem. Po doběhu už Romča s Vojtou vypadali jako váleční veteráni, ale přesto měli úsměv na tváři! Možná to dělá exponenciálně klesající IQ spojené s únavou. Když Vojta cítil slabou nevolnost, rozhodl se s tím něco udělat: "To je hrozný dilema. Jestli zůstat sedět nebo si jít pomoct... Půjdu si spláchnout hlavu pod dřez!" "No, když ti to tam pomůže!":-D
Závěrečný nástup a poděkování oběma mohykánům, co všechno byli schopni zvládnout a s jakým přístupem se ke všemu postavili. Jsem na vás hrdý! Děkuji vám, že tradice mohla pokračovat a že jste vytvořili další nezapomenutelný zážitek! Možná se Romča rozhodla nesprchovat, protože ke sprše vedly 3 vysoké schody a ta sprcha za tuto námahu nestála. Možná trvalo balení věcí 3x tak dlouho než obvykle a chůze z kopce připomínala electric boogie. Ale toto je znamení bojového ducha!