23. zimní soustředění (22.-24.2.2019) - z pohledu člena organizačního týmu
Je pátek odpoledne a já usedám za volant, pro mě obrovského vozidla a vydávám se směr Miroslav (moje osobní challenge posledních pár soustředění). Po cestě do Miroslavi zjišťuji, že se tam dá dojet opravdu různými cestami...třeba jednou trefím i tu nejrychlejší z nich. V tělocvičně se rovnou vrháme na vynášení a organizaci věcí. Je to jediný moment, kdy můžeme dát všemu nějaký řád, pak už bude jen chaos. Na chodbě tělocvičny postupně potkávám jednotlivé účastníky. Vypadají, že se fakt těší. Nakonec přijíždí i Sláva s Verčou, další pomocníci. Později se k nám připojuje i Hop. Jsem ráda, že tentokrát na to nebudu sama.
Úvodní slovo v tělocvičně. Sedím vedle Kim, která trpělivě poslouchá, i když nerozumí ani slovo. V duchu si říkám, že nevědomost může být krásná. Následuje 40 seznamovacích kliků. Jediná povinná cvičební část, kterou musím absolvovat. Myslela jsem si, že poslední dobou jsem na tom fyzicky celkem dobře. Mirovi stačí pár minut na to, aby mě přesvědčil o opaku. Zhruba u třicátého kliku děkuji vlastní prozřetelnosti, že jsem neposlechla rady druhých, abych jela tentokrát na soustředění cvičit.
Ostatní pokračují prvním tréninkem a já se Slávou a Verčou jdeme nachystat první hru. Přelézáme plot na dopravní hřiště a hodinu se bavíme chozením tam a zpátky, zapisováním trasy, formulací pokynů a konverzací o tom, jestli někomu dojde, co s tím má vlastně dělat. V rámci chystání odskočíme do tělocvičny nachystat večeři. Najednou je konec prvního tréninku aniž bych tušila, co se na něm vlastně dělo.
Po večeři se rozhodnu vytáhnout program a seznámit s ním Verču a Hopa. Chvilku váhám, protože už v ten moment vím, že jediné, na co se můžou spolehnout, je to, že realita bude rozhodně jiná než představa na papíru. Pokud něco Mirovi fakt nejde, tak je to časový odhad, takže už po prvním tréninku nestíháme. Potom je potřeba dochystat hru, což spočívá v přepsání pokynů a rozvezení dalších šifer na jednotlivá místa. Ještě jednou kontroluji pravidla hry v programu…někde se stala chyba. Máme 4 šifry a 5 míst, kde by je měly jednotlivé týmy najít. Nevadí, s chybami se počítá, takže si prostě nějak poradíme.
Samotná hra začíná slibně. Pozorovat týmy, jak se předbíhají je prima. Zároveň začínám být klidná, protože v textu není žádná chyba. Venku je zima, a tak se přesouváme do tělocvičny a doufáme, že někdo brzy přijde na řešení šifry. Šifra v šifře už ale byla na tak pozdní hodinu moc, a tak jsem ráda, že po x nápovědách a desítkách minut konečně někdo řekne výsledek. Už teď vím, že před čtvrtou hodinou určitě spát nepůjdeme. Další šifra už naštěstí nezabere tolik času. Postupně se na tvářích všech účastníků vystřídá překvapení a zklamání z toho, že ještě nemůžou jít spát, radost z každé další vyluštěné šifry a odhodlání už tu hru dohrát, přestože nikdo z nich netuší, kolik míst na mapě jim ještě zakroužkujeme. Postupně mě přestává udivovat výraz Kim, která s kamennou tváří luští šifry a vždy se jen ostatních v týmu zeptá „Does it mean anything in czech?“. V pět ráno si říkám, že už je to přeci jen moc, před šestou zavrhuji Mirův návrh, že by se nemuselo jít spát vůbec. Šest ráno -konečně je konec a může se ukončit první den.
V programu mám napsáno, že sobotní rozcvičku zvládnu s ostatními a odhodlaně se oblékám do sportovních věcí. První kopec k borovici není tak hrozný, druhý výběh už nemůžu popadnout dech. V hlavě mi běží myšlenky, že ještě jeden kopec a končím. Mira nás rozděluje do dvojic. Sakra, tak teď skončit nemůžu. Ještě pár výběhů a nejsem si jistá, jestli omdlím nebo budu zvracet. Jak můžou ostatní běhat, kde berou energii, vždyť taky nespali a ještě k tomu včera celý večer cvičili! Tyto myšlenky mi rozbourává Kája, který se na mě směje a oznamuje mi, že jsem skvělá, že to zvládám s nimi. Po otázce, jestli jsem si aspoň trochu odpočinula, mám chuť ho obejmout. Nestíhám to, jsem na řadě s dalším výběhem nahoru. Nevím, kolik výběhů jsem reálně zvládla, ale po pár dalších to vzdávám a rozhodnu se raději stát fotografem.
Po snídani je potřeba nachystat rovnice, které se budou počítat v rámci postgastrální demence po obědě. Jednoduchý úkol. Nakonec jsme rádi, že stíháme rozstříhat a roztřídit rovnice před koncem tréninku. Po výborném obědě a spočítání všech rovnic využívám výhody být pomocníkem a vzhledem k tomu, že vím, co nás čeká, jdu na chvíli spát. Jsem tak unavená, že mi nevadí spát vedle hrajícího repráku. Hop s Verčou se naštěstí ujímají nachystání další hry. Uvědomuji si, že doposud jsem kromě rozcvičky neviděla ani jeden trénink, a tak jdu na chvilku alespoň fotit. Večeře už je brnkačka. Kdo jezdí opakovaně tak ví, že na co se může fakt spolehnout, tak je kuskus jako sobotní večeře.
První hru čekám běhací, aby se všichni trochu prohřáli, místo toho se z ní stává taktická hra. Stojím uprostřed hracího pole, kam mi můžou obránci nosit papírky představující život chycených hráčů. Většinu času mám pocit, že se nic moc neděje. Sem tam zahlídnu někoho ve tmě, jak se plazí ke svíčce, aby si přečetl text, který je u ní položený. Baví mě taktické výpady domluvené dopředu. Najednou se od borovice hlásí konec hry. Mám pocit, že u některých svíček ještě nikdo nebyl, přesto už má jeden tým opsaný celý text. Týmy ví, že texty představují informace o jejich blízké budoucnosti. Někteří účastníci, kteří jsou na soustředění poprvé, tuto informací podceňují a tak se v duchu bavím rozhovorem: „ 300 km daleko? To je blbost, to je tam jen tak“ nebo „800 metrů nahoru? Takový kopec tu není“.
Druhá hra už je rychlovka a mám pocit, že na papíru se objevuje většina věcí, které budou potřebovat. V tělocvičně se potom všichni vrhají na BINGO úkoly. Snažím se ostatním radit, který úkol by mohli zvládnout. Zároveň ale nemůžu nikomu říct, který úkol by mu pomohl v získání binga a tak si nechávám jen seznam úkolů a výsledky jednotlivých účastníků si zakrývám. Vzdávám to po tom, co Vojtovi poradím, aby zkusil švihadlo a tenisák za krk, čímž si vyslouží dvakrát XXX. Je krásné pozorovat, jak se všichni snaží a bojují sami se sebou. Kolik nových věcí se člověk dokáže naučit za tak krátkou chvíli. Vím, že mě za chvíli čeká řízení a tak jdu spát dřív než ostatní. Když se loučím s Jurou a Ondrou, mám pocit, že ještě spím a za chvíli se teprve probudím.
Cesta na Lysou horu začíná vtipně tím, že mi umře telefon dřív, než do navigace stihnu vůbec zadat cíl cesty. Na zimní soustředění to chce opravdu trochu jiný telefon než Iphone. Zatímco ostatní přijíždí do cíle kolem sedmé ráno, my máme s Verčou trochu delší výlet a do Malenovic se dostáváme kolem půl desáté. Přijíždíme akorát na snídani, takže načasování přeci jen není tak špatné. Rozloučíme se s ostatními, kteří se rozbíhají k vysílači, a přesuneme se do Rajské boudy. Zatímco já zjišťuji, co to ta Rajská bouda vlastně je, Sláva zjišťuje, že nevím, kde jsem zaparkovala a podle jeho slov „jsem ztratila auto“. Po příjemné procházce na čerstvém vzduchu jsme auto nakonec našli, chvíli poseděli v restauraci, a když nám všem pomalu padala hlava na stůl, sebrali jsme se a šli spát do auta.
Společný oběd a koupel u vodopádů už bylo příjemné zakončení.
Toto soustředění bylo jiné než předchozí. Bylo bez slz, bez adrenalinu v krvi, bez křiku…přesto jsem si z něj opět odvážela pocit naprostého klidu, vyrovnanosti a vděčnosti vůči všem, kteří tam s námi byli. Příště to bude zase jiné, ale dokud tam budou jezdit tak skvělí lidé, tak to bude stát za to!
